I
Smiljana
Před téměř třemi staletími prchala jedna žena před Turky spolu se dvěma švagrovými, Ojdanou a Jasnou. Jmenovala se Smiljana. Nejprve se zastavily kdesi u Čačaku, ale jejich stádo ovcí začalo churavět a někdo jim řekl, že jediným lékem je útěk do hor, kde se ovce zotaví. Pokračovaly tedy dál, až do Ljubiše, a přebrodily řeku Ljubišnici. Řeka byla tehdy tak bohatá na ryby, že ovce při brodění vynášely v rouně na břeh pstruhy – a ženy to vzaly jako znamení, že dorazily. Usadily se právě tam, na místě, kterému se od té doby říká Stara Kućetina („staré hospodářství“).
Řeka byla tak bohatá na ryby, že ovce při brodění vynášely v rouně na břeh pstruhy.
Netrvalo dlouho a aga – místní osmanský pán – z Alina Potoku si Smiljanu oblíbil a rozhodl se jí darovat půdu pod Čigotou. Podmínka byla prostá: její dva synové měli nasednout na koně a vše, co za jediný den objedou, bude jejich. Synové hnali koně, co jim síly stačily, a na jednom vrcholu jeden kůň vyčerpáním padl. Ten vrchol se dodnes jmenuje Konjoder – doslova „koňodír“. Tak se půda pod Čigotou, získaná toho dne, stala půdou Smiljanićů.
Staré antropogeografické studie Zlatiboru (Ljubomir Ž. Mićić, 1906) zaznamenávají stejné jádro příběhu: asi před 300 lety přišly do Ljubiše tři švagrové a nejstarší z nich, Smiljana, se usadila právě na Staré Kućetině. Od ní pochází velká rodina Smiljanić, která se později rozšířila po celém zlatiborském kraji – od Ojkovice a Čajetiny až po Užice a Čačak. Rodina slaví jako svou slavu – svátek rodového patrona – Đurđic, podzimní svátek svatého Jiří (16. listopadu). Ze stejného rodu pochází i generál Krsta Smiljanić, narozený v Ljubiši roku 1868, velitel Drinské divize na Soluňské frontě a později bán (správce) Zetské bánoviny – dítě téže vesnice a téhož jména, jehož pomník dnes stojí u jezera na Zlatiboru.
II
Zakosi před turistikou
Po staletí od Smiljaniných dob zůstávala půda pod Čigotou tím, čím byla od počátku – krasem, holou kamenitou zemí. Tam, kde dnes stojí naše chalupy, byl holý skalnatý svah s trochou trávy. Celoročně tu nikdo nežil: zimy v této výšce byly příliš kruté, a tak Zakosi ožívaly teprve na jaře. Každý rok část rodiny vyháněla dobytek na pastvu a zůstávala tu až do podzimu – ve stejném sezónním rytmu přesunu stád, podle kterého žil celý Zlatibor. V létě se kosily louky, a odtud má kraj své jméno – zakosi, slunné svahy vhodné ke kosení.
Týmž terénem kdysi procházely i turecké karavany, po cestě, která vedla dál do Čajetiny – tam se karavany zdržovaly na delší odpočinek a nocleh. V nedalekém Međi Do dodnes stojí zbytky staré krčmy, roubenky s pouhými několika světnicemi – tichého svědka dob, kdy byly Zakosi zastávkou na cestě, nikoli cílem.
Až do roku 2000 zůstávaly Zakosi málo rozvinuté – jen skromná, odlehlá víkendová osada, daleko od jakéhokoli shonu.
III
Zakosi dnes
Co bylo po staletí holým kamenem a letní pastvou, je dnes klidným místem k odpočinku – na úpatí Čigoty a Torniku, na téže půdě, kterou podle pověsti Smiljana dostala před třemi sty lety. Chalupy rodiny Smiljanić stojí právě tady, v osadě, která dodnes nese její jméno: Smiljanića Zakosi (často také Smiljanski Zakosi). Tentýž vzduch, tentýž slunný svah, totéž ticho – jen bez mrazu, který kdysi před zimou hnal lidi dolů do údolí.